Bez komentáře

bučeti stříbro

„Drž hubu, ty krávo!" požádal mě dnes nějaký pán, abych přestala sprostě křičet. Dala bych si nějakou polívku z čínskýho bistra. Mám teď období polívek z čínských bister. Už jsem dlouho neměla hermelín, protože nemám hermelínové období. Mám si koupit zimní oděv, ale v obchodech je tolik lidí, že se prostě nedonutím vstoupit dovnitř. Je mi z nich všech na blití. A nejvíc z těch posranejch nepříjemných prodavačí, který se tvářej, jako by jim ten obchod patřil. Vždycky, když takové vidím, mám chuť jim říct: „Na co si, kurva, hraješ?"- jenže oni vůbec neregistrují mou přítomnost-a kdyžbych já řekla toto- oni by zřejmě neřekli nic a dál by prohlíželi internet, povídali si s přáteli atd. nebo by řekli: „Cože?"- přičemž by skutečně nevěděli, že jsem něco řekla. Možná mám kurvu za každým slovem, ale aspoň umím pozdravit (kurva).  

Včera jsem si na internetu objednala trika. Nechtěla jsem, aby mi byla velká, takže jsem objednala menší, čímž jsem zřejmě skutečně dosáhla toho, že mi nebudou velká, ale bohužel i toho, že mi budou malá. Tedy dvě ze tří...to jedno jsem vzala o velikost větší. Ale možná mi budou malá všechna tři. To by mě nasralo.

Samozřejmě nemenstruuju a bude to tak asi až do další ponižující injekce. Už to snad vůbec nebudu komentovat. Muset si na čičnu chodit pro čmýru. Už na to seru. Dnes dokonce nějaký bezdomovec správně určil, že jsem slečna...a ptal se, zda někam nechci zajít nebo zda mě nemůže doprovodit. Nejsem si jistá, zda říkal, že by mě pozval, nebo že já ho mám pozvat- to ej ale jedno, bylo hezké, že neříkal ženská s otazníkem. Ráda bych mu v té chvíli za to poděkovala, ale tak nějak mi bylo hloupé říct: „děkuju, že jste si všiml, že nejsem chlap."- tak jsem raději jen řekla, že jdu domůa že půjdu raději sama. Byl to milý pán.

Jsem si už včera vzpomněla, jak se ke mně na nějaké procházce přidal pán a jak jsme si kus cesty kopali šiškou. To bylo docela fajn.

A dnes se mi zdálo, že jedeme někam s Mravenečníkem autem. On řídí a jede rychle- na vesnické silnici asi 180km/h- a závodí taky kus s nějakým (lepším) autem. A já ho prosím, aby jel pomaleji-a on říká- kolik-140? A já říkám: no, tak osmdesát? – pak jsem chtěla říct padesát, ale neřekla-a pak jsem jen viděla stromy u silnice a říkala si- jak někdo může narazit do těch stromů? -a pak viděla, jak se na jeden z nich ...mou stranou...řítíme... a pak už jen, jak jsem na vozíčku-a on mě veze-a říkala jsem si: tak se mnou tedy zůstal celý život- ale- jsme kvůli němu na vozíčku-a nevěděla jsem, jestli je to celé vlastně hezké nebo jaké.

Pak další sen: šla jsem na chalupě nakoupit do města vzdáleného po silnici 11km. Jela na kole, tedy-a ptala jsme se lidí, co chtějí vzít- jeden z lidí byla sousedka odtud z domu- říkala, že chce dvě kila jablek, mrkev, cibuli a nějaké pečivo. Víc si nepamatuju. No..ale šla/ jela-ale to kolo kampak najednou nebylo a já šla..a na cestě byli pes s kočkou. Chtěla jsme nějak pohladit tu kočku,ael ona cenila zuby a já jsme se jí bála.....vypadala hrozně zle...tlačila ěm ěnkam do pole... pak dala pokoj a já šla dál- a užla asi tak pět kroků-a podívala se na kočku takovým tím"jé, kočička „ pohledem-a ona zas přiběhla a strašila mě... pak kolem projel Z. ve firemním autě s nějakou taxikářskou cedulí na střeše a vjel do pole a od kol se mu prášilo...volala jsme mu, abych nemusela celou tu cestu, že by se mi líbilo, aby mě odvezl, ale on nebral telefon...

Pak nevím...a pak byl najednou školní cyklistický výlet..a já měla parádní bílé závodní tretry... někde jsme stavěli..a...bavila jsem se s nějakými třemidívkami-a ony, že jdou do sprch-já jsme nimi jít nechtěla, tak jsme řekla, že zatím pohídám kola..ony se vrátily..a já sjem chětal jít také- na záchod a do sprch- jenže na toaletách bylo plno, tak jsme předstírala, že si točím do lahve vodu...měla jsme flašku pod proudem vody..a ta voda přetékalaa předétala...a já jsme koukala a koukala..a do toho na mě mluvila spolužačka myjící si obličej... A pak něco s prsy-a že my s malými- jako já....a já jsme říkala: „Ale já nemám malá prsa!" a ona, že to tey mám a že ti, kterým byly naděleny patnáctky...

Pak jsem chtěla aspoň na ten záchod. Byly tam nějaké nedostatečně kryté, to nešlo, takže jsme vešla do dveří-a ouha- za nimi suché záchody, takže nic. A pak se najendou v té „kouelně" objevili další lidé..a ta spolužačka se pořád ptala, zda budu hrát nějakou hru s učiteli atd... a ten zázev říkala německy. A ta hra by se také odehrávala v němčině..týkalo se to nějak lidových slavností. ...

A pak jsme dostali vynadáno, že na nás všichni čekají a že musíme jet...

Jinak se neděje nic.