Bez komentáře

jaký si to udělám, takový to mám

Jsem ten nejchaotičtější člověk, jakého znám. Něco jako přímočaré myšlení je mi zcela cizí, přímočarého vyjadřování jsem schopná akorát ve sděleních, které nevyžadují žádné myšlení., tedy hlavně u věcí typu: „Ty píčo," „ty demente" „to je kráva" „to je kreten!"- atp.

Je to vlastě vcelku zajímavbé (mimochodem si všiměte, že se zajímám jen o sebe a občas okomentuju nějakého kretena- což znamená ponejvíce to, že mě ten člověk nemá rád... zbytek světa pro mě neexistuje...), protože mám potřebu neustále noc třídit a kategorizovat a k něčemu přirovnávat, abych si v tom udělala pořádek. Abych si v tom udělala pořádek, přičemž při dělání si pořádku v jednom, roztahám další a namixuju to všechno dohromady, že... taky je kvalitní, že jsme často o něčem přesvědčená-a ještě dřív než se mě při hovoru o tom někdo pokusí přesvědčit o opaku, se přesvědčím sama- nebo si v rozhovoru nejméně jedenkrát protiřečím (A tři sta tisíckrát uhnu od tématu a napojím zcela nepochopitelná vyprávění o věcech, která s tématem debaty souviejí tak okrajově, až .. no...)

 Taky si ráda vymýšlím vlastní slova. A moje věty většinou vůbec nedávají smysl. A vprostřed (dvouminutové) promluvy už nevím, co jsme říkala na začátku-a a ni kam sjem tím směřovala. A běžně na azčáítku věty nevím, co má být na jejím konci. Atd. Bavit se se mnou, to je skutečně slast.

Souvislého projevu, který by dával smysl, jsem absolutně neschopná. I nesouvislého, který by dával smysl. Jsme neschopná smysluplného projevu. I psaného.

(teď máma křičela na matýra: co ti mám?! Mám ti natrhnout prdel nebo co?! /škrábal na zavřené dveře/). Doufám, že si to ten kocour tak nebere.

A teď jen mimochodem: nenávidím ten zpíčenej zasranej fejsbuk! – bez dodatků, které by byly. Vlastně je to zas o tom, že nenávidím sebe. Bez dodatků.

Z představy něčeho jako rande se mi zvedá žaludek.

A nedávno jsem si tak večer jela domů tramvají (skvělá věta...) a přistoupil pár... tiskli se k sobě a on ji škrábal svým mužným strništěm po tváři. (skvělá věta2). Kus cesty jsem se bavila tím, že jsem si říkala, že u mě by to bylo tak, že tiskli se k sobě-a ona ho svým mužným strništěm škrábala po hladce oholené tváři- nebo tak něco. Samozřejmě, že je to spíše k pláči- a bůh ví, že já si popláču...

Slavná jalovice. Ta naše slavná jalovica. Ta naša slavna jalovica...

Nákupy vánočních darů/ na to saru... Já vím, že má talent.

Ale nemám sílu. A to jsem myslela, že dnes mám.